Jsou dny, které vítězí v soutěži o cenu okamžité amnézie a tento patřil mezi ně.

Onen den

Den před osudovým dnem, se mi paní učitelka zmínila, o střevní epidemii u nich ve školce a ačkoliv máme toalety v novém domě velmi pěkné, nechtěla jsem v nich strávit více minut než je zdravotně nutné, nechala jsem syna doma.

Onen den, o kterém vám chci psát, byl i dnem volebním a s mužem jsme byli domluveni, že s dětmi přijedeme do města, my si s malými užijeme ruch centra, povozíme se na vláčku, muž nás vyzvedne a společně splníme občanskou povinnost a plni zážitků pokojně odjedeme domů.

Doporučení

Plán byl jasný, jednoduchý, jako vystřižený z katalogu rodinného štěstí. Zde si dovolím malou vsuvku s doporučeními pro ženy různého věku:

• Jestliže děti nemáte, užívejte si.
• Jestliže máte jedno dítě, tak vám radím, plánujte, ale buďte obezřetné.
• Jestliže máte dětí víc, neplánujte, ale rovnou se podřizujte aktuálním katastrofám, které by vás ani v té nejčernější noční můře nenapadly.

Plány? Cha! Odpověděl život.

Já mám občas dny, kdy se zapomenu, že jsem matka dvou dětí a chovám se jako bezdětná. Při ranní kávě si to tak v té mé hlavince plánuji, představuji a usmívám se nad tou krásnou a láskyplnou vidinou. Nálada mého syna mě však měla z této rádoby bezdětnosti dostat. Byl opravdu napružený. Bafal při sebemenší jiskřičce a vztek, který se obvykle rozplizne do celého týdne, se dnes nahromadil do 2 hodin. Svého rodinného výletu jsem se však nehodlala vzdát a nechala se telefonicky uklidnit mužem, že to zvládnu a ve 13:00 autobus směr velkoměsto obsadíme.

Přípravy vrcholí

Uklidnila jsem se, nakrmila děti, připravila batůžky, mezitím rozdýchala několik plivanců a potyček mezi sourozenci a připravila kupičky oblečení. Pro jistotu s velkým časovým předstihem, abychom měli čas zastavit se u každého kanálu a sebrat tunu klacků. Děti jsem oblékla do voňavého, ze sušáku čerstvě sundaného oblečení. Nazula nablýskané boty a postavila před dům, jako to děláváme vždy. Pro ty, co ještě nevědí, několik málo měsíců bydlíme v novostavbě. Okolí domu se v letošní zimě podobá bahennímu ringu, kterým se před pár minutami prohnalo stádo buvolů. Díky mému muži máme od vchodu k cestě úzkou, štěrkem vysypanou cestičku, kterou pravidelně každý den v čistotě procházíme.

Abych se vrátila k oblékání. Voňavé andílky jsem postavila před dům a mně chybělo pouze obléknout bundu a nazout boty. Všehovšudy 3 minuty o samotě, tak jako vždy. Ovšem jako vždy, to dnes neskončilo.

V hlavní roli šmanda

Zamkla jsem dveře a vykročila za roh, kde se mé děti hlasitě smály. Hlasitě se smály a užívaly si klouzačky, kterou si vytvořily z kopy takzvané „šmandy“, což je suť smíchaná s betonovým prachem, který se však díky výjímečné Ladovské zimě stal lepkavým bahýnkem, které vám ulpí úplně všude. Úplně všude, i za ušima i ve spodním prádle. A ty mé krásné, voňavé děti již nebyly, krásné a voňavé. Od sebe jsem rozpoznala jen díky velikosti, jelikož jinak měli oba stejnou šedou barvu po celém svém povrchu. Čehokoliv by se dotkly, okamžitě by místo označily betonovou šmouhou, kterou když se snažíte setřít, stává se z ní ještě větší skvrna. 

Představa, že bychom v tomto stavu, měli absolvovat půlhodinovou cestu veřejnou hromadnou dopravou a další dvě hodiny v obchodním centru mě absolutně paralyzovala. Stála jsem jako opařená a v hlavě jsem hledala 10 rozdílů mezi mojí představou a skutečností.

Převléknout obě děti a doběhnout na čas k autobusu jsem okamžitě zavrhla jako nereálné. Obě děti jsem tedy odvelela domů a absolutně podlehla svému hormonálnímu rozkladu, kterého jsem nemohla ušetřit mého skvělého muže. Okamžitě mu své horké chvilky ještě za horka volala. Díky jeho absolutnímu emočnímu odtržení od naší situace, mě dokázal znovu usadit na zem a já se mohla vrátit k mým betonovým koulím, aniž bych je nerozdrtila na několik dalších. 

Jakmile jsem se uklízením staveništní chodby uklidnila, z dětí se staly zase moji miláčci a já zase tou klidnou (nebo alespoň o to pokoušející se matkou).  V tu chvíli jsem si vzpomněla na článek Pomoz mi plakat, který jsem nedávno zveřejnila a uvědomila si, že tentokrát pomohly zase moje děti mně (a také samozřejmě muž, který toto určitě čte a cítil by se zapomenut ;-)) s vyvztekáním.

Den nakonec dopadl nad má očekávání, poněvadž muž přijel dříve, nechal si děti a já mohla jet o samotě volit a co víc, o samotě nakoupit. Ke zlepšení mé dopolední nálady jsem si koupila plácačku na mouchy ve tvaru mého oblíbeného plameňáka. S velkou radostí ji večer prezentuji rodině. Dcerka si ji na chvíli půjčí, prohlíží a najednou udělá RUP a plácačka je vejpůl.

Já se zmohla jen na překvapený výraz, což dcera pravděpodobně zaregistrovala a dodala: „Rozbila. Spravit. Šroubovák?“ a já byla zase na začátku.