Ufňukánek

Ležíme s Kačkou v posteli a já vím, že něco je jinak. Její tělo by chtělo spát, ale mysl ji nenechá usnout. Stále si stoupá, kroutí, ryje hlavou do polštáře a do toho zívá, mne si oči a pofňukává. Chtěla by odpočívat, ale neví jak na to. I já z toho jejího věčného vrtění nejsem zrovna v klidu. Nevím co s ní. Jak ji mám pomoci?

Vidím, že se nemůže zastavit, tak ji z vlastní nervozity chytnu a držím. Začíná plakat naplno a kroutí se ještě víc. Chvíli ji držím a pak mě popadne panika vůči mému chování: „Přeci nebudu týrat svoje vlastní dítě tím, že ji držím proti její vůli a poslouchám, jak řve na plný pecky!“ tak ji pouštím. Její reakce mě však překvapí: „Maminko, držet“ a dává mi ruku kolem těla. Přistupuji na její požadavek a znovu ji začínám držet. Zase usedavě pláče a snaží se vymanit z obětí. Za několik málo vteřin se utiší, vzlyká a ležíme vedle sebe v těsném objetí. Za pár okamžiků usíná. Odcházím od spící dcerky za nervózním synkem.

Je na ránu

Ten je jak se říká „na ránu“ celé odpoledne. Odmlouvá, prská, věnuje se činnostem, které jsou v domácích podmínkách nepřípustné a prostě mi vhání krev do hlavy celý den. Jsme z toho nervózní všichni a všichni to odnáší. Děti se mezi sebou perou v každé situaci a má slova už rozhodně nejsou jako z knihy o kontaktním rodičovství. Vyčerpáním své poslední kapky trpělivosti se vztekle otočím a štěkám na něj: „Co ti je?! Co to s tebou dneska je?! Proč se nemůžeme domluvit a vyjít spolu v klidu jako jindy?!“ Již podruhé tentýž den jsem z reakce, tentokrát staršího dítěte, překvapená. Venda začne vzlykat, přijde ke mně a povídá mi: „Víš, maminko, já bych si chtěl tady k tobě sednout, a plakat.“ To už se hrnou slzy do očí i mně.

Proč své děti přivádím k pláči?

Večer nemohu usnout, protože se mi ten den neustále honí hlavou. Přehrávám si znovu vypjaté situace obou dětí, které vedly k tomu, že jsem je svým vlastním chováním donutila k tomu, aby plakaly. Nevím, co si o tom mám myslet. Sice plakaly, ale jakmile doplakaly, byly jako sluníčka, uvolnily se a zase to byly moji andílci.

Vzpomněla jsem si na knihu Slzy raného dětství, kde se mi zaryly do paměti příběhy dětí, které si podobných způsobem „říkaly“, že chtějí pomoci s vlastním uvolněním a potřebují k tomu nás, rodiče. Uvědomila jsem si, že i já, když se cítím nesvá, mám tendenci hádat se, případně se dívat na psychodramata, abych se u nich mohla vyplakat. K tomu, abych se cítila lépe, vždy potřebuji něco, co mě nejdříve „odsmutní“ nebo „odvzteká“.

Vždy to muselo být něco nebo někdo, kdo potřebné emoce spustil. Proč by tomu mělo být jinak u dětí? Ne vše lze vyřešit v klidu. Proč bychom jinak měli tak rozvinutý emoční systém, který spouští činnosti, které nám pomáhají cítit se lépe.

Nejmenší děti k tomu potřebují nás, jsme tu od toho, abychom je činili šťastnými, ale také smutnými. Ne nadarmo se říká, že všechno zlé, je pro něco dobré nebo že po bouřce, vždy vyjde Slunce.